An old pond!
A frog jumps in-
The sound of water.
Basho, Matsuo. (1644-1694).
K Thijsovi a Natalii se brzy přidá český školák či školačka, jejichž jméno bude obíhat kolem země na jedné z družic navigačního systému Galileo. Věcem dáváme jména dětí, abychom zabydleli vesmír. Svět už - volně podle Bubera - nemůže být nazýván domovem, a tak se vydáváme hledat nové místo. I prostřednictvím pojmenování.
O vítězném školákovi či školačce nebude známo víc, než jeho či její jméno. Vojta nebo Kuba, snad Eliška nebo Lucka. V chladném vesmíru.
Brno nemá tvář. To je jeho problém - dozvídáme se ze zjištění výzkumu slovenské společnosti Corporate Consulting Group, které zveřejnil v tomto článku Deník.cz. (Společnosti Touch Branding děkujeme za upozornění přes FB.)
Je to samozřejmě blasfemická a hrubě nekorektní výpujčka, ale tato paralela byla tak vlezlá, že jsem ji prostě nemohl odolat. Fukuyamova vize konečného vítězství liberální demokracie připomíná stav, kdy se (limitně) dospěje k "ideálnímu" stavu a tento se replikuje ze své podstaty v jakémsi bezčasí - jako když se nebe popisuje jako trvalé zření boží tváře. V tomto stavu se nachází někteří velcí hráči v mnoha segmentech česko-slovenského i vissegrádského trhu: očekávají po dvaceti letech soutěže o hegemonii trvalou trofej pod kuratelou kapitalistické definitivy.
Některé kosmetické značky, značky alkoholického i nealkoholického pití, aut, bank a stavebních spořitelen, mobilních i jiných operátorů, sušenek i plenek, kávy i čaje, obchodních řetězců i zámků, madel a klik jako kdyby očekávali v poslední době cílovou rovinku, asistenty s ručníky a fotoreportéry na cílové pásce, funkcionáře rozdávající medaile na bedně...
Možná je toto uspokojení výsledkem představy o "smířeném spotřebiteli". Tetno je po dvaceti letech kapitalismu rovněž unaven soutěží a tak přizná vavříny, stříbro a bronz v novému (a proboha snad už definitivním!) rozdělení světa - napravo Coca-Cola, nalevo Kofola, támhle L'Oreal, tam Nivea, jeden Spořka, druhý Komerčka.
Konec historie však nejenže nenastává, on se odkládá na neurčito, historie (jakožto "dění") se přesouvá do podzemí, kde s novou vehemecí hýbe podložím a chystá se způsobovat tektonické zlomy. Nenápadné, leč hluboké změny ve stereotypech nakupování, nový étos "udržitelné spotřeby", rozevírání nůžek mezi vysoce gramotnými spotřebiteli a "oběťmi" spotřebního spektáklu, gruntovní změny ve struktuře spotřeby médií - tyto (a některé další) faktory se postarají o marketingový rock'n'roll příštích let. Tím nemám na mysli neurotické těkání za "next big thing" či oslavu "empowered and skeptical consumer" (a této mantře podléhají i jinak intelektuálně samostatná média typu The Economist). Bouřlivé marketingové dění příštích let (a snad desetiletí) souvisí spíše se změnami na úrovni kulturního paradigmatu spotřeby. Konzumerismus bude stále méně vnímán jako zdroj politického sebevědomí a základní modus operandi západní společnosti. Tam, kde bude možné jeho roli byť částečně nahradit autentickými vrstvami kulturní identity, bude paradoxně více místa i pro značky a smysluplnou spotřebu. Tam, kde to možné nebude (například kvůli "systémovému kulturnímu zapomínání", viz např. Vivian Bradford, Public Forgetting: The Rhetoric and Politics of Beginning Again) bude existovat jakási jeho prehistorická podoba.
Avšak zpátky k "ukolébané" značce a "smířeném spotřebiteli". Obojí je samozřejmě společenskou realitou - nikoliv rétorickým prvkem mé jeremiády. Moje naděje na neukončenost (historie, značkového mýtu, západního narativu pokroku) pramení z kvalitního prožitku krize, kterým mnozí z nás (často ve velmi produktivním smyslu) procházejí a který nám luxus definitivy neumožňuje. Snad tento stav vytrvá.
V jednom aktuálním personalistickém inzerátu hledajícím pracovníka na pozici manažera interní komunikace jsem si přečetl:
Jednou z možností je kresba: psychomotorické pamatování, které navíc nabízí pohled za oponu označovaného - jako v případě tohoto projektu.
V metru, v plebejském prostředí pracovního rána, uviděl jsem přes hlavy davu (sám jeho součástí) spěchajícího za zcizenou prací u svých konzol plakát na nový účet Poštovní spořitelny: Eva Holubová v blůzičce, s pěknou trvalou a make-upem pije capuccino. Nad ní titulek (zde možná jen nepřesná parafráze - omlouvám se) "Je to jen obyčejný účet. Ale umí všechno, co byste od něj čekali." A ten účet - dole vlevo (myslím) je logo - se jmenuje Era (psáno "era").
Tento plakát je významová výzva. Eva Holubová je všeobecně rozeznatelná a přijatelná tvář:
Mnoho otázek na jeden jediný plakát. Zcela jistě je většina kolemjdoucích nebude klást. Plakát tak bude svědectvím o obyčejnosti - navařeným podle ledabyle načrtnutého receptu.
Tento trochu kostrbatý titulek odkazuje jednak k mému nedávnému čtení Liessmannovy Teorie nevzdělanosti a ke konfrontaci tohoto textu s mojí životní praxí a jednak k rutině kvalitativního výzkumu (v marketingu, ale také v jiných oblastech); ten totiž ve skutečnosti přitakává potřebě definitivních, parametrizovaných a (sic!) kvantifikovatelných výsledků, i když metodologicky přísahá na "pouhé poznávání" jako daleko legitimněší cíl. Zpátky však k Liessmannovi a jeho aktualizaci v mé praxi: že jsme vrstvou znalostních dělníků, připoutaných ke svým klávesnicím stejně jako kdysi ludité k tkalcovským stavům, je zřejmé. Nemůžeme se nechat mýlit zdáním "nezávislosti" jen proto, že si (zatím) nevyděláváme osmihodinovým sezením v call-centru v Hajdarabádu. Neotročíme vedoucímu směny, ale - podle Liessmanna - již naprosto legitimizovanému systému "industrializovaného vědění". Jsme technologický intelektuariát bez naděje na revoluční změnu - protože jsme si vlastní zotročující podmínky spoluvytvořili. Tyto podmínky nejsou něčím, co je na nás "pácháno", je to médium, ve kterém jsme zavěšeni.
"...člověk zahájí jakýkoliv pokus o zhuštěný popis ve stavu všeobecného úžasu nad tím, co se to k sakru děje (což se netýká věcí zcela zřejmých a povrchních) - snaží se v tom zkrátka vyznat"... (Geertz)
